„ Nech umřít starý život, pokud nebyl plný radosti, štěstí, smíchu, energie a zdraví.“ Makaki

 

 

První krok k úspěšné léčbě

Stáhněte si HNED knihu Marty Makaki ZDARMA

 

Co Vám nabídneme?

 

Jakéko-li programy u nás, byť i pouhý wellnes odpočinek, jsou dokonale propracované a jsou určené lidem, které neoslovuje povrchnost, ale chtějí svůj čas i  peníze vydat za opravdovou kvalitu a to, co jim pomůže, co potřebují nebo udělá radost.

 

Do vaší návštěvy či pobytu, ale také vzdělávacího pořadu přineseme zásadní změnu- jak myslet, jak se hýbat, jak léčit, regenerovat, jak odpočívat, jíst, komunikovat, jak milovat…. – a budete se víc usmívat, víc chápat, málo kritizovat, budete sebevědomější, jistější i krásnější, s většími možnostmi i schopnostmi, s větším optimismem, zdravím a energií.

 

Naší specialitou jsou individuální i skupinové (rodinné, firemní) léčebné, vzdělávací nebo preventivní pobyty, tvořené naprosto přesně- dle vašeho stavu.

 

 

Marta Makaki

holistický psychoterapeut,

zdravotní kouč,

spirituální průvodce

PRACOVIŠTĚ:

Praha 1 - Široká 65/14. V centru Šestý smysl

Stará myslivna- Hrdlořezy 36/Suchdol n.Luž.

telefon 731 101 180

 

"ADVENTNÍ UVOLNĚNÍ"

Víkendový pobyt v Třeboni s terapeutickou jogou,stres dýcháním, procedurami a zážitkovým programem. Najdete vše, co vás zklidní, uvolní a posílí nádherný pocit z adventního období.

více zde

 

"NÁVRAT K SOBĚ"

hluboké dvoudenní setkání v únorové probouzející se přírodě

skupinový spirituální osobnostní koučink

8.-9. 2. 2018

více zde

 

TERAPEUTICKÁ JÓGA a PSYCHOSOMATIKA

( dolní končetiny, dech a hrudník)

- kurz Stará myslivna nebo Praha

PROBĚHLO připravuje se nový termín

více zde

 

TIP měsíce - DETOXIKACE

Informace  ZDE

 

 

AUTOPATIE - fungující metoda Dochází k mimořádně rychlému ústupu fyzických a psychických potíží a naprostému návratu ke zdraví.

Konzultace je možná i telefonicky.

Videa s vyléčenými klienty.  ZDE

 

 

NEJPRODÁVANĚJŠÍ

ZVÝHODNĚNO

naše cena 699 Kč

» Odejít od klasické medicíny...
Odejít od klasické medicíny mi pomohlo přežít

 

Lidé mají strach opustit klasickou medicínu a začít se léčit sami. Nemoc nás většinou až děsí. Ve chvíli, kdy nám lékař sdělí diagnózu, spustí se v nás pocit strachu z bezmoci a odevzdáváme se tomu, kdo ví, co se dá udělat, kdo je na to odborník. A to je lékař samozřejmě. Prosím, nemám teď na mysli traumatologii a řešení akutních stavů. Jistěže i některé stavy patří opravdu nutně do rukou lékaře. Jenže většina osob trpí jiným onemocněním, než akutním a nutně vyžadujícím zákrok, či že by utrpěla úraz. Bohužel téměř ve většině případech je lékařem sdělena k diagnóze ta nejhorší prognóza. Což způsobí ještě větší zmatek a strach v hlavě pacienta a vlastně nevidí jinou možnost, než jakou lékař nabízí. Pamatuji se na doktory v pražském Gyncentru před více jak dvaceti lety, když mi řekli, že novotvar, který na vaječníku vidí ve velikosti 10x10cm, je v největší pravděpodobnosti zhoubný a ať se připravím na hysteroktomii (odebrání ženských orgánů). Tenkrát jsem neviděla jiné východisko a nepotkat léčitele Pavla V., byla bych už dávno po velké operaci. I endiometrióza, by pro tyto lékaře byla záminkou pro vykonání této operace, za kterou je prostě víc peněz. Moc dobře už nyní chápu, že se takovému tlaku špatně odolává. Nedávno mi vyprávěla známá, že je po operaci páteře kvůli výhřezu ploténky. Lékaři ji zatajili mírnější postup léčby a vystrašili ji tou nejhorší prognózou – ochrnutím. Šla tedy na operaci okamžitě. Jenže její vitalita se zmenšila, navíc je strach, že se výhřez vytvoří hned vedle. Jenže pomoc zde byla lehká – cvičení MUDr. Smíška a ploténka si dá říct. Operativní zákrok se tedy určitě konat nemusel.
Vím, je to těžké, když lidé nemající povědomí o možnostech průběhu onemocnění a všech možnostech léčby, se nechají snadno vystrašit tím nejhorším, co z úst lékaře uslyší, nebo si někde na internetu přečtou. Především ve chvílích, když jejich diagnóza je spojena s nemocí špatně léčitelnou, těžkou, nevyléčitelnou. Je jedno přísloví „ Ne všechno je tak horké, jak se zdá!“
Pokud lékař pacientovi oznámí diagnózu, polapí vlastně mysl. Od té chvíle se onen člověk stává opravdu nemocný – jeho mysl totiž začne věřit tomu, že je vážně, chronicky, nevyléčitelně nebo také smrtelně nemocný. Navíc nikde nenachází, že se tato nemoc dá vyléčit úplně nebo jinak než jak nabízí klasická medicína. Všude najde jen strašáky jak se projevuje, co přináší, jaké léky nebo zákroky se musí podstoupit, jak se zhoršuje, ale nedočte se, že se z ní může také dostat, že existují způsoby, jak vše přinejmenším vylepšit svou péčí – tedy bez lékařů a léků. Nedočte se to na stránkách těch, kterým se věří, kteří jsou pro pacienta autoritou a expertem na zdraví – lékařů. Jenže všechno je trošinku jinak. Pokud má například někdo rakovinu, pak tato nemoc se chystá už dlouhá léta předtím, než se projeví některým hmatatelným příznakem. Nemůže to zachytit ani mamograf, či jiná prevence, kterou razí zdravotní pojišťovny. Pravdou je, že vaše nemoc není v první chvíli přímo v těle, ale je ve vašem srdci a mysli. Léčí se jen následky, ale neléčí se příčina a ta není ani v hlavě. O tom se zmíním ale jindy.
Chtěla bych tu podpořit všechny v novém uvažování a nahlížení na možnosti léčby i v hodně vážných případech. I v takových, když vám lékař řekne, že zemřete, pokud nepodstoupíte zákrok. Prošla jsem si tím na vlastní kůži. Všichni máte právo léčit se jinak než klasickou medicínou, nebo k ní přidat něco jiného a nikdo by vás neměl zastrašovat. Měli byste také znát všechny možnosti řešení vaší konkrétní potíže, tedy i ty, které spadají u nás stále do formy alternativní péče, přestože jsou vědecky podložené jako fungující. Správně použitá vlastní péče je daleko hodnotnější a účinnější než nabídky ze stran konvenční medicíny. Mým cílem není upřednostnit jednu nebo druhou stranu, ale ukázat na své vlastní možnosti a na sílu našeho vlastního organismu, když ho pustíme ke slovu. Prošla jsem tím a vím, že to jde. Můžete se seznámit s mým případem a možná pochopíte, že odejít od klasické medicíny a léčit se sama, může být pro někoho to jediné, jak může přežít a opravdu se vyléčit. Pro mě to tak bylo a vím, že nejsem sama.

„A je to tam znovu! Heleťte není jasný co to je, celý vaječník vypadá mizerně, je obrovsky zvětšený, druhej nevypadá o nic líp. Vyndáme to všechno. Navíc i kdyby to bylo pořád jen endiometrický, je to tak veliký, že vám hrozí každým okamžikem, že se to tam skřípne a praskne. A to už vám moc nepomůžu, není to žádná sranda, bude se to chovat jako prasklý slepák.“ Bylo mi 30 let, seděla jsem u skvělého primáře českobrodské nemocnice Jiřího Š. a cítila nebezpečí z toho, že už se moc neusmívá jako před půl rokem, kdy jako jediný asi z pěti lékařů se odklonil od velké operace a jindy humorem jen sršel. Už neřekl jako posledně, že mi zaručuje, že rakovina to není. Navíc mluvil o možnosti smrti. Ne za rok, půl roku, ale kdykoli, třeba za hodinu. Jeho tvář i tón řeči prozrazovaly vážnost situace. Byla jsem po odsátí endiometrické cysty a půlroční hormonální léčbě endiometrózy (nemoci, o které se toho stále moc neví), která absolutně nezabrala. Nezabralo ani léčitelské působení, změna životního stylu. Tělo si vedlo pořád svou a vytvářelo novotvary v obrovské velikosti. Zírala jsem na něj a nemohla uvěřit, že přeci jen bych měla podstoupit odebrání ženských orgánů. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem to nedokázala zastavit. „Musím si to rozmyslet“, vykoktala jsem. Primář kývl, usmál se, ale opět mě upozornil, ať se to udělá určitě do 14 dnů, než odjede na dovolenou. Že je to hodně nebezpečné a není tady už na co čekat. Vedle příšerných bolestí mě začal likvidovat strach. Byla jsem přesvědčená, že se to dá vyléčit, ale strach ze smrti i předešlého neúspěchu mě naprosto paralyzoval. Nemohla jsem myslet na nic jiného. Pochopila jsem, že se musím nějak rozhodnout. Nemohla jsem chodit kolem horké kaše. Musela jsem získat zase klid. Naštěstí jsem se během předešlého půl roku naučila dost. A tak jsem sedla do meditace, abych dostala odpověď, co mám dělat. Uměla jsem používat to, co se nyní prodává pod pojmem kvantové techniky a léčení. Směju se, jak všichni sice nyní vykřikují, že je to jejich metoda, mají na to autorská práva, uvádí to jako nový objev, ale není to pravda, bylo nás víc, co jsme to uměli používat a jistěže jsme nebyli první. Seděla jsem a nechala se unášet do klidu a prázdna odkud mi najednou začali přicházet ukázky toho co dělám, včetně toho, co se může stát. Viděla jsem sebe, jak si nechávám odřezávat vaječníky, pak dělohu, vnímala jsem, že nemoc je už ale v celém těle, běží v krvi a je v každé buňce… a ten kdo jí řídí jsem přímo já - z hlavy! Nemohla jsem ani uvěřit s jakou silou jdu přímo proti sobě. Byl to tak šílený obraz, že jsem na okamžik vystoupila z obrazu toho co dělám. Svou sílu jsem použila přímo proti sobě. Chovala jsem se jak bezcitný zabiják, jak šílený vědec, který řídí chod pokusu a je mu jedno, že vše se zničí. Uviděla jsem, jak nemoc pokročila do močového ústrojí a ledvin, pak do střev a jak jsou odřezávány kusy střev, udělány vývody a najednou zaznělo: „A co si ještě necháš odříznout?“ Věděla jsem, že endiometrické bujení může pronikat i do mozku a vytvářet obrovské shluky. Viděla jsem, že je zcela jedno, zda je to rakovina nebo endiometrióza. Obojí se chovalo stejně. A najednou mi to došlo! Likviduju se! Mám v sobě sebezničující devastační program! A v ten okamžik skončil můj strach z této nemoci a já se rozhodla. Toho koho jsem se mohla bát, jsem byla tak akorát já sama! OPERACE NEBYLO NAPROSTO ŽÁDNÉ VÝCHODISKO - NIC NEŘEŠILA!!! Ukončila by něco jen pro tu chvíli, ale vše by pokračovalo dál. Asi tak jako známe, že se rakovina často vrací- jen na jiné místo. Můj pohled na celou věc byl jasný, ničím přikrášlovaný a já si beze strachu uvědomovala, že stejně pomalu umírám a tedy se smrti nemusím bát, protože už tu je a já sama k ní dobrovolně jdu. „RADĚJI SMRT, NEŽ TAKTO ŽIVOŘIT, STEJNĚ SE LIKVIDUJU.“ A bylo rozhodnuto. Od té chvíle mě už žádný lékař nadlouho neviděl. Že jsem naprosto zdravá a vše zmizelo(včetně polypu a myomu), jsem se dozvěděla až dlouho poté. Zdraví těla pro mě přestalo být cílem. Vždyť jsem věděla, že nemocná je mysl. Snažila jsem se tedy „spravit“ tu. Vlastně nejvíc jsem se snažila vyléčit srdce, jen ono mohlo pohnout myslí a to byl ten cíl za kterým jsem šla i dlouho poté, kdy mé orgány byly již v pořádku.
Smrt se stala pro mě ale zvláštní téma a doprovázela mě dál a já jsem pochopila, že mne učí. A tak vzniklo mé motto: „ Nech umřít starý život, pokud nebyl plný radosti, štěstí, smíchu, energie a zdraví.“

 

N2JiOWI